Když jsem chodila do zvláštní školy v Nepomucké ulici, tak nás chtěl zbavit školní docházky pan ředitel Lins. Prohlašoval mě a Pavlíka Dufka za nevzdělavatelné lidi. Pavlík Dufek chodil do Strašnic do Vilové ulice, do denního stacionáře. Dříve se tomu říkalo ústav sociální péče pro mládež. On mi povídal, jak tam brečel, protože se mu tam nelíbilo. Ale pak si tam už zvykl mezi kamarádama. Já a Pavlík Dufek jsme se o tom bavili.

A pan Lins založil v 1995 večerní školu pro postižený lidi a je to dobře.

A když já jsem vycházela školu, tak mě a všechny klienty zbavili svéprávnosti. Ten pan doktor práv se jmenoval Gurtl. A ten nás zbavil svéprávnosti k právním úkonům.

A táta se bránil a všichni rodiče se bránili. Nadávali na to, proč nás chtějí zbavit svéprávnosti. Taky že jo. Zbavili nás všechny klienty svéprávnosti. A pak jsem šla na psychologický vyšetření. A ta paní doktorka se mě ptala na něco a já jsem jí říkala, že neznám hodiny. A táta z toho byl smutný. A co jsem jí to nabulíkovala. A pak se na mě zlobil. A potom se se mnou udobřil. A pak mi to odpustil.

Když šel táta do nemocnice s gangrénou, tak tam umřel na infarkt. Vzala si mě na starost jedna paní ředitelka slepeckého ústavu Palata na Hřebenkách 5. Tak mi říkala, jestli chci tam zůstat na té Palatě, když táta umřel. Byla jsem z toho celá smutná. Paní ředitelka a vrchní sestra si mysleli,  že se tam, kde jsem bydlela, už nevrátím.  A oni s tím počítali. Ta paní J. a paní G. Ta paní vrchní sestra chtěla můj byt a myslela si, že já jí ho prodám. A pak to tak začalo. Knížky mi dali všechny pryč do antikvariátu, ale já jsem s tím nepočítala. A myslela jsem, že mám všechny svoje oblíbený knížky a pohádky ve svým bytě, ale nebyly tam. Ty co mi koupil táta za mojeho mládí byly zkrátka pryč. Ani se mě nezeptali na můj názor. Bylo mi asi 26. A pak jsem chtěla jít domů se podívat do toho bytu. Ale musela jsem se jít podívat s někým, sama jsem tam nemohla jít. To bylo tenkrát za komunistů. A tak jsem brečela, že se nemohu podívat  domů. A pak jsem byla útočivá na lidi z Palaty. Tak jsem byla i na psychině v Bohnicích. Brala jsem silná sedativa. Byla  jsem tam asi čtrnáct dní. Pak mě pustili domů. Ale né domů, ale na ÚSP Palata. A znovu se to opakovalo.

Po revoluci jsem šla do ÚSP do Krče na Sulickou. A pak jsem šla do Duhy, asi tak v devadesátým pátým. Byla jsem v chráněným bytě na Ruský s jednou kamarádkou, ale moc jsme se neměly rády. Brala mně všechny věci a mlátily jsme se tam.

Teď jsem s bydlením spokojená, bydlím na bytě po tátových rodičích. Podařilo se to díky paní ředitelce Duhy Hrabánkové. Ona si mě chtěla vzít na starost jako opatrovnice, ale strejček se bránil. Teď je strejda můj opatrovník. Pak přišla do Duhy jiná paní ředitelka a je to dobře, protože chodíme ven sami a není tam noční služba. Dříve jsme sami nikam nesměli chodit.

Dřív nás tam soused nechtěl, protože je tam plyn a že by se děti mohly otrávit plynem. Ale teď už je tam elektřina. Bydlím s Martinem, se kterým se máme rádi. Říká mi bébulko a pusinkujeme se. A panenky jsou moje děti. Někdy se s Martinem občas hašteříme, ale je to dobrý.