Pro mě je to docela těžké téma, které se týká všech lidí na světě.

Moje rodina je a byla docela obyčejná. Mým problémem a hlavně pro okolí se stalo mé postižení. Narodila jsem se s vadou mozku, se kterou se dá žít, ale zařazování do společnosti bylo velice pomalé, protože to na vzhledu není nijak vidět. Nejtěžší situace byla ve škole, kde jsem byla považována občas za blba, a to především mezi spolužáky. Byla jsem snadným terčem šikany a dalších intrik svých vrstevníků, a to protože jsem se neuměla bránit. Když jsem vylezla na ulici, připadala jsem lidem divná, protože jsem měla jiné chování a chodila jsem pouze s doprovodem až do čtrnácti let. Teď už cestuju po Praze sama.

Chodila jsem do několika škol, než se vytipovala škola, která na mé zdravotní problémy brala ohled. Nástup do speciální školy Josefská mi hodně pomohl. Učení mi šlo jen v malém kolektivu, kde jsem se pomalu zařazovala. Tempo třídy mezi třiceti dětmi bych nestíhala. Učila jsem se ráda a moc mě to bavilo. Do školy jsem chodila do svých 26 let.

Během školních let jsem se setkala s různými názory a pohledy na lidi s postižením. Nebylo to vždy lehké, ale díky své snaživosti jsem se toho naučila víc, než se toho ode mě čekalo. Nejvíce se mi líbilo na keramickém učilišti, kde jsem se naučila točit na hrnčířském kruhu, modelovat a také glazovat. To pro mě byl velký skok dopředu. Dříve nebylo vzdělávání lidí s postižením vůbec jednoduché, ale v současnosti je mnohem rozvinutější a také velmi pestré. Dnes si myslím, že lidé s postižením mají možnost se vzdělávat podle jejich schopností a možností. Myslím si, že i tito lidé mají svá práva, která jim byla donedávna odpíraná.

Dnes jsem docela spokojená, protože nemusím jen sedět a koukat. Moje zkušenost je, že i člověk, o kterém si lékaři mysleli, že se nikdy nenaučí psát, může také pracovat a normálně se vyjádřit.